ANNA ROČKOVÁ
studentka dramatického umění a autorka poetického projektu ULEPENÁ
S Annou Ročkovou
studentkou dramatického umění a autorkou poetického projektu ULEPENÁ, si povídám třeba o tom, jak se probírala zamilovanými dopisy svých rodičů, o fórkách přes roh, od maličkostí k velkým věcem i malé lásce lasičce nebo třeba i o tom, jak je chorobnej romantik a zaznamenávač svého života, jak skládá, když je něco ve vzduchu a že opravdový lidi ještě existujou.
„Jsem navyklá hodnotit svou lidskou kvalitu na základě odvedené práce. A to mi přijde bizár.“
Asi to byl první zlom v mým životě, možná krok k dospělosti nebo uvědomění si toho, že věci vůbec nejsou samozřejmý.
K čemuž jsem nikdy netíhla, že bych si nevážila věcí, nedejbože lidí. Myslím si, že je to dost daný výchovou. Mám pocit, že co jsem se narodila, tak jsem šťastný děcko.
Dvacet let vyrůstáš po boku s rodičema a pak lusknutím prstu je všechno jinak, ale úplně jinak. Ze dne na den se ti prakticky obrátí role s mámou a dcerou. Najednou ty se staráš o mámu, aby bylo všechno v pohodě.
Dobrej vtip je těžký poznat na první dobrou.
Jednou se stejně z těch malých věcí nakupí jedna velká a je jedno, jestli je to dobrá nebo špatná. To je asi má poetika. Kombinace dětské radosti a zároveň naivity. V dobrým i ve špatným slova smyslu.
