KRISTÝNA SUTHERLAND
fotografka
S Kristýnou Sutherland
fotografkou z havajského ostrova Maui, si povídám třeba o tom, jak těžce nese, že začíná uprostřed oceánu zase nanovo a jak se tam snaží přenést přes své umělecké záměry, jak si dovoluje smutnit a stále se vracet ke ztrátě svého nenarozeného miminka a jak se na sebe dívá skrz autoportréty, nebo i o tom, jak potřebovala čas na to se znovu poznat, o strašení předem a že není reálné, aby byl člověk dobrej úplně ve všem.
„To porozumění bych nikdy neměla a za to já jsem v každý těžký věci, co se mi v životě stane, ráda, když můžu pak víc porozumět druhým.“
Vždycky se to vrátí, ale mám v tom takovej pokoj a dovoluji si sama sobě pořád smutnit, že to může přijít úplně kdykoliv.
Přijde mi, že už i rok po tom, co se to stalo, má člověk blbej pocit to připomínat. To už je přece v minulosti, o tom už se nemluví, přes to už si se měla dávno přenést.
A mně se hrozně líbilo, když mi jedna kamarádka řekla, že se to prostě vrátí kdykoliv. I když už budeš mít děti, tak prostě najednou ti tohle miminko bude chybět.
Máme pořád tendenci čekat, až ten život začne.
Nový začátky jsou těžký. A hlavně si je člověk vždycky zidealizuje, že jako si myslí, že v tomhle novým začátku bude jinej nebo bude dělat věci jinak a pak to stejně nedělá. Tak to je takový deprimující na těch nových začátcích, že si furt člověk bere sebe sebou a stejně musí pracovat na sobě a to prostředí nebo nějaká situace to úplně nezmění.
