NATAŠA NOVOTNÁ
tanečnice, choreografka, pedagožka a zakladatelka Kyliánova nadačního fondu
S Natašou Novotnou
tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a zakladatelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze, si povídám třeba o tom, jak jí u nás chybí fyzično ve své virtuozitě, jak ji česká taneční scéna otrávila a jak už se nenechá tlačit prostředím do věcí, které nechce, nebo i o tom, že jsme hodně v hlavě, o iluzi křehkosti i vytěsňování pocitu, a jak se rozhodla být šťastnou stařenkou než starou otrávenou bábou.
„Dokud si jako obor nebudeme schopni stát za svou kvalitou, za kterou se platí, tak máme smůlu.“
Když jsem odcházela ze souboru, tak to taky bylo na základě toho, že jsem se viděla, že jsem někým, že to nejsem já.
Protože já nejsem člověk, který by zásadně chtěl někam chodit pořád pozdě. To je vidět i v tom mém tanci. Já jsem v podstatě člověk, který má rád ty věci udělané.
Ale to nešlo. A to jsem zjistila zase až zpětně. Toho bylo jenom prostě strašně moc. Už jsem byla vyčerpaná, neměla jsem na ty věci sílu.
Všichni děláme chyby. Jde jen o to ty stejné neopakovat příliš často.
Já sama se teď soustředím na to, abych jako už ten starší, a dejme tomu, že já jsem teď ta střední generace, abych to těm mladým předávala s láskou a vášní, protože pro náš obor je vášeň velmi důležitá. A od toho myslím že vyplývá hodně věcí. Od toho vyplývá i to, jak o tom komunikujeme, jak o tom potom komunikujeme dál, dejme tomu třeba vůči státním institucím, co chceme jako tanečníci a tak dále.
