TEREZA HRONOVÁ
dokumentaristka, vypravěčka a mediální koordinátorka Člověka v tísni
S Terezou Hronovou
dokumentaristkou, vypravěčkou a mediální koordinátorkou Člověka v tísni, si povídám třeba o tom, jak víc než koronaviru se bála, že bude sama se sebou, a kdyby si na sebe upletla bič, tak za chvíli shoří, o práci v neziskovce, vandrech i sebe přesvědčování, že věk není nepřítel, nebo i o tom, jak se učí prožívat věci, který se zrovna dějou, a jak ty nejvíc obyčejné příběhy jsou často ty úplně nejdůležitější.
„Mám pocit, že kolem sebe mám mnohem víc fakt silných žen než fakt silných mužů.“
Pořád se ještě učim prožívat ty věci, který se zrovna teďka dějou, a uvědomovat si, že je skvělý, že se dějou.
Nechci ve chvíli, kdy sedím s kamarádama na pivu a povídáme si a je to skvělý, tak nechci přemýšlet nad tím, že v pondělí mám těžkou schůzku a musím se na ní připravit. A nechci ve chvíli, kdy jsem v Mongolsku a šplhám na dunu, přemýšlet nad tím, že za tři dny už letím domu.
Podle mě je úplně totálně stěžejní a úplně nejvíc základní být v tu chvíli tam, kde jsem a přemýšlet nad tím, jak mi v tom je.
Víc než koronaviru jsem se bála, že budu sama se sebou.
Musím strašně samu sebe přesvědčovat, že věk není můj nepřítel. Často si říkám, ježiš, já na některý věci už jsem stará. A vlastně to tak fakt není. Ne, že bych chtěla být nesmrtelná, ale chtěla bych, aby ten věk v tomhle nehrál žádnou roli.
